Příběhy kojení - Jaká byla Vaše cesta? A co Vám na ní nejvíce pomohlo?

,,Kojení je přirozené," slýcháme už od těhotenství. A kojení opravdu je přirozené, to ale neznamená, že je vždy snadné a o to více, nás může jeho průběh překvapit. Mohou to být nejisté začátky, kdy se potýkáme s myšlenkami, jestli děláme všechno správně, s bolestí či jinými komplikacemi, tak třeba i pocity spojené se ztrátou svobody, otázky ohledně nočního spánku a kojení, dokrmu umělým či mateřským mlékem nebo odstavu. Ať už se potýkáte při kojení s čímkoliv, jedno je jisté - zasloužíte si podporu, péči a respekt.

Jenže, jak takovou podporu sehnat? Jako laktační poradkyně podporuji ženy s různě starými dětmi a pomáhám řešit všechna tahle témata. Jako máma jsem zjistila, jak velkou roli hraje podpora okolí. Ať už je to podpora partnera, který může nachystat teplé jídlo, zatímco se sžíváte s miminkem v posteli, babička, která vezme batolátko ven, abyste si mohla odpočinout po náročné noci, tak taky hlavně další ženy, které se potýkají s podobnými pocity a otázkami jako Vy. A tak jsem se zeptala žen na svém Instagramu  - JAKÁ BYLA VAŠE CESTA KOJENÍM? A CO VÁM NA NÍ NEJVÍCE POMOHLO? Toto téma je velmi časté i na našich podpůrných skupinách, které pořádáme s kolegyní pravidelně každý měsíc. Aktuální pozvánky najdete na mém Instagramu :) Moc děkuji ženám za sdílení jejich příběhů. Adéla B. ,,Můj příběh s kojením nezačal ideálně, ale už jsem ve fázi, kdy kojení miluju a každý den mě naplňuje. K těmto pocitům však vedla docela drsná horská dráha emocí, strachů, pocitů viny, sebenenávisti i proklínání miminka… (Ano, dokázala jsem proklínat to malé bezbranné stvoření za to, že nám to nejde, tak jako ostatním.)

Celá moje příprava na porod a šestinedělí probíhala důkladně. Byla jsem na kurzu, myslela jsem si, že mám zjištěné všechno od A až po Z, jenže v tom všem jsem nějak zapomněla na kojení. Jako bezdětná jsem k tomu přistupovala tak, že se dítě prostě narodí a kojíš – vždyť na tom nic není, ne? Jediné, co jsem opravdu prožívala a čemu jsem věnovala čas, byl strach, že nebudu mít mléko a nebudu mít miminku co nabídnout. Tuto myšlenku navíc podporoval neustálý tlak okolí: „Hlavně bacha na záněty, abys nepřestala hned kojit.“ Takže já do sebe jako těhotná těsně před porodem už prala kojící čaje, homeopatika na podporu laktace a kupovala různé odsávačky, abych hlavně měla mléko a taky nedostala ten zánět. Čím blíž byl porod, tím víc jsem měla pocit, že mi kojení nepůjde. Z něčeho, co jsem nejdřív neřešila, se stal strach ze selhání. A světě div se, hlava a stres zapracovali… Nešlo mi to, ale stalo se něco, s čím jsem už vůbec nepočítala.

Ležela jsem v porodnici, prsa jako dva horké těžké kameny, mléko bych mohla rozdávat celému oddělení, ale malý o prso nestál. Na oddělení šestinedělí mi nikdo nepomohl. Vždy se na mě jen podívali a odcházeli se slovy: „Zkoušejte to dál.“ Byla jsem plná pocitů, že jsem nešikovná a neumím své miminko ani nalákat na bradavku. Malý byl v mých očích chudák, který už dva dny nic nejedl a ty myšlenky mě ničily... Syn ztrácel na váze, doktoři si stežovali a já měla prsa stále tvrdá jako kámen a snažila se je odsávat ruční odsávačkou potají v koupelně, protože jsem se bála, že tím beru mléko miminku a už mu nebudu mít co dát, ale vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co dělám. Pořád jsem se bála, už takhle na začátku mi něco nešlo a ještě něco tak důležitého. V hlavě jsem začala panikařit. Zachránila mě až třetí den noční sestra, která mě trochu nasměrovala. Prsa mi odsála elektrickou odsávačkou, a když viděla, že se malý stále nepřisál, dala mi kloboučky, aby celý proces ulehčila. Malý pil z prsu. „SLÁVA,“ říkala jsem si, „máme vyhráno!“ Jenže vůbec… Už další den mi došlo: vždyť já bych kloboučky mít neměla, mám krásné bradavky, ale malý prso bez kloboučku nechce. Porodnici jsem sice opouštěla s kojeným miminkem, ale s kusem silikonu, přes který pil mateřské mléko. Doma jsem byla zoufalá, bolavá a nepřemýšlela nad ničím jiným, než jak se těch kloboučků sakra zbavit.

Na předporodním kurzu nám tenkrát doporučovali, abychom měli připravený kontakt na laktační poradkyni. Tehdy jsem si říkala, že to určitě nebude potřeba, vždyť na že jo? Kojení je hračka... No, nebylo. Po týdnu neúspěšného domácího snažení jsem se rozhodla vyhledat pomoc. Kontakt na laktační poradkyni jsem si začala hledat, kdy už to hořelo… Naštěstí ještě ten den, kdy jsem se jedné poradkyni ozvala, k nám rovnou přišla. Nejen, že jsem dostala spoustu rad, jak odbourat kloboučky, zkusili jsme si i jak kojit v různých pozicích, což já jsem žila do té doby jen v tom, že se kojí sedě a bez kojící polštáře ani ránu. Ale celá ta návštěva mi dala i mnohem víc než jen rady, byl to pozitivní nakopávač a měla zase pocit, že to všechno dobře dopadne. A taky že jo, do pár dní jsem kojila bez kloboučků.

Člověk by řekl, že teď už to bude v pohodě, budu si uživát kojení, jenže jak miminko rostlo, začali jsme používat dudlík a ten udělal paseku číslo dvě. Nastalo vztekání u kojení a slzy na obou stranách. Kolem třetího měsíce byl z kojení zase obrovský stres. Bylo pro mě nepředstavitelné, jak někdo může kojit rok a déle, když já už po třech měsících neměla zase sílu pokračovat. Nechtěla jsem se ale vzdát tak snadno. Navštívila nás znovu laktační poradkyně, se kterou jsem řešila diskomfort miminka u kojení, dostala jsem opět mnoho rad, včetně toho, jak odbourat dudlík.

Čas plynul a kojení se zlepšovalo nebo teda aspoň to vztekání u toho. Ten zlom, kdy se vše změnilo, si pamatuji přesně. Malému bylo šest měsíců a začaly mu růst zuby a to byl zlomový okamžik pro dudlík, se zubem v puse se mu z dudlíku najednou začalo navalovat. Dudlík byl pryč a v kurzu bylo najednou mámy prso. Od té doby si kojení užíváme oba. Prso ho vždy uklidní, nasytí, pomůže mu usnout a já si užívám ten pocit, že jsem pro něj konečně „dost dobrá“. Není mezi námi klobouček, dudlík nechutná líp než bradavka, prostě jsme už jen my dva a je to BOŽÍ !!! 

Pokud bych mohla jako prvorodička udělat jednu věc jinak, měla bych kontakt na laktační poradkyni připravený už před porodem a pozvala bych si ji hned do porodnice. Možná kdybych to tehdy udělala, měl by příběh kojení mého syna úplně jiný začátek." Tereza F. ,,Kojení nebyla procházka po parku, teda furt není.😅

Rodila jsem v Německu. Všechno super, laktační poradkyně v nemocnici paráda, mladá holka, jako my 🥰. Ale syn se hned od začátku nechtěl/ nemohl přisát a protože měli málo personálu a moc pacientů. Jedna starší sestra po mě hodila “kapík” plastovou redukci na prso no a i když se to moje “hebamme” porodní asistentka, která za mnou i přišla do nemocnice se to snažila zachránit, tak to nevyšlo, ale říkala jsem si, aspoň že kojim.

Ale bylo to teda hódně hlavně psychicky náročné. Doma jsem byla v klidu, ale kdykoliv jsme někam šli, měla jsem bobky, že “kapík” zapomenu. Ale moje “hebamme” mě moc podporovala a řikala, ať to nevzdávám to zkoušet i bez a že si myslí, že se to na půl roce zlomí a bude pít normálně. Byla jsem hodně skeptická, ale padl půlrok a ono se to fakt ZMĚNILO. Prostě zázrak asi 🥰.

A pak už to byla opravdu pohoda. Ted je synovi 1,5 roku a zase řeším jak pomalu odstavovat, protože jsem opravdu unavená a vycuclá.

Hluboká úcta všem laktačním poradkyním, asistentkám a dulám!!!!" Adéla ,,Moje cesta ke kojení začala už v těhotenství, kdy jsem měla těhotenskou cukrovku. Po porodu dcery jí proto sledovali hladinu cukru v krvi – měla ji lehce nižší, a tak ji začali dokrmovat. První dny dostávala darované mateřské mléko, později umělé. Přestože se krásně přisávala a mně se mléko rychle rozjelo, její potřeby brzy převýšily to, co jsem byla schopná ji nakojit, a z porodnice jsme odcházely s kombinací kojení a dokrmů.

Doma začal náš malý boj. Asi měsíc jsem částečně kojila a částečně dokrmovala, až přišel moment, kdy nám pediatrička dala poslední týden na zlepšení, jinak bychom přešli plně na umělé mléko. Zkusila jsem všechno – upravila stravu, pitný režim i různé podpůrné prostředky. Největší zlom ale přišel s kontaktními „šlofíčky“, díky kterým jsem se naplno rozkojila a umělé mléko jsme mohly úplně vysadit.

Kojení nám pak krásně fungovalo až do jedenácti měsíců, kdy jsem znovu otěhotněla. Dcera přestala v noci spát, často se budila na kojení a mě začala bolet prsa. V tu chvíli pro mě bylo nejjednodušší kojení ukončit – odstavily jsme ze dne na den. Překvapivě to dcera zvládla skvěle, rychle to pochopila.

S druhou dcerou byla zkušenost v mnohém podobná, ale začátek byl klidnější. I když měla po porodu nižší cukr, nikdo nepanikařil, hodnoty se brzy upravily a dokrmy nebyly potřeba. Kojení se přirozeně rozjelo a vydrželo nám rok a půl.

Jsem vděčná, že jsem měla možnost obě dcery kojit. Vždy to bylo v takovém rozsahu a čase, který byl pro mě zvládnutelný – nešla jsem přes své hranice, a přesto jsem měla pocit, že jim dávám to nejlepší. A zároveň věřím, že jsme kojení pokaždé ukončily v ten správný moment pro nás obě."