Příběhy kojení 2 - Jaká byla Vaše cesta? A co Vám na ní nejvíce pomohlo?

,,Kojení je přirozené," slýcháme už od těhotenství. A kojení opravdu je přirozené, to ale neznamená, že je vždy snadné a o to více, nás může jeho průběh překvapit. Mohou to být nejisté začátky, kdy se potýkáme s myšlenkami, jestli děláme všechno správně, s bolestí či jinými komplikacemi, tak třeba i pocity spojené se ztrátou svobody, otázky ohledně nočního spánku a kojení, dokrmu umělým či mateřským mlékem nebo odstavu. Ať už se potýkáte při kojení s čímkoliv, jedno je jisté - zasloužíte si podporu, péči a respekt.

Jenže, jak takovou podporu sehnat? Jako laktační poradkyně podporuji ženy s různě starými dětmi a pomáhám řešit všechna tahle témata. Jako máma jsem zjistila, jak velkou roli hraje podpora okolí. Ať už je to podpora partnera, který může nachystat teplé jídlo, zatímco se sžíváte s miminkem v posteli, babička, která vezme batolátko ven, abyste si mohla odpočinout po náročné noci, tak taky hlavně další ženy, které se potýkají s podobnými pocity a otázkami jako Vy. A tak jsem se zeptala žen na svém Instagramu  - JAKÁ BYLA VAŠE CESTA KOJENÍM? A CO VÁM NA NÍ NEJVÍCE POMOHLO? Toto téma je velmi časté i na našich podpůrných skupinách, které pořádáme s kolegyní pravidelně každý měsíc. Aktuální pozvánky najdete na mém Instagramu :) Moc děkuji ženám za sdílení jejich příběhů. Rebeka L. ,,Před porodem jsem si bohužel naivně myslela že mi s kojením pomůžou v porodnici, tam jsou přece na miminka experti, ne? Hned jsem dostala kloboučky, rozvrh kojení jednou za tři hodiny, vážit před a po, komentáře na mé bradavky. Syn se k jednomu prsu krásně přisával a druhé odmital. Poté co ho sestra na prso nasilim tlačila, začal odmítat i to první. Hodně zhubnul a museli jsme kvůli žloutence a neprospivani na neonatologii. Měl zelena hovinka a doktoři delali všelijaké testy, ale nikoho nenapadlo ABKM. Když už začal z mého mléka pribirat (samozřejmě ze stříkačky a pak i z lahvičky), tak mu dali UM, po němž zase zhubnul. (Když mu pak byly tři měsíce, tak jsme díky krvi v plence zjistili, že má alergii na mléko. Od te doby drzim přísnou dietu a syn krasne prospívá.) Poslední dny v porodnici mi bylo špatně a myslela jsem že jsem jen hodně unavená. Měla jsem strašně bolavá prsa a teklo z nich něco zelené. Lékařka v porodnici mi řekla, že to je normální. Nebylo to normální, a nebyla jsem jen unavená. Měla jsem slušně rozjetý zánět prsou a vysokou horečku. To jsem ale zjistila až po návratu domů. Po příchodu z porodnice jsme kojili, pak dokrmovali z lahve, já odsávala a myslela jsem, že se zblázním. Bylo mi psychicky hodně špatně a zpracovávala jsem porod, při kterém mi lékařka udělala hamilton bez mého souhlasu. Každý synův pokrok v kojení mi ale dával sílu. Dokrmu jsme se zbavili asi po měsíci a půl a kloboučky jsem do koše vyhodila po 3 měsících. Zjistila jsem také, že syn má zkrácené obě uzdičky. Teď už mu vyrostla pusinka a naučil se kojit, kdybychom na to ale přišli dříve, mohli jsme to vyřešit a nemuseli jsme oba trpět. Bylo tam tedy několik věcí, které udělali v porodnici špatně. Jsem naštvaná doteď. Velkou radost mi ale dělá právě kojení. Synovi je teď 10 měsíců a kojení miluje. Až tak moc, že se nám vůbec nedaří zařadit příkrmy. Ale to nevadí, je to přece jen kojenec :)."

Zdroj: fotografka Alex Chudá Lenka ,,Vždycky jsem věděla, že chci kojit dlouho. Možná je to tím, že jsem sama byla dlouho kojená a v mém světě šlo o něco naprosto přirozeného. Proto mě zaskočilo, že kvůli protichůdným názorům a radám to svoji přirozenost někdy ztrácí. Ale že budu kojit čtyřapůlleté dítě – a k tomu ještě jedno roční  – to jsem si opravdu nemyslela.

Obě moje děti se narodily císařským řezem, ale každé mělo svůj začátek života úplně jiný.

U dcery byl řez akutní a kvůli separaci po porodu jsme s kojením bojovaly. I když jsem měla nastudovanou příručku od Mamily a snažila se na kojení připravit, jako prvorodičku mě velmi znejistily rady z porodnice i od pediatričky. Každý říkal něco jiného a já nevěděla, kterému zdroji vlastně věřit. A tak přes tlak na dokrmování a pozdější náznaky bojkotu to bylo období plné nejistot.

Jistotu jsem si postupně budovala až s tím, jak se formovalo moje porozumění kontaktního rodičovství, hlavně skrz sociální sítě a podpůrné skupinky. V nosítku jsem poprvé kojila až když bylo dceři půl roku a tehdy jsem se poprvé cítila jako sebevědomý a kompetentní rodič.

S tímhle pocitem se pak rodil i můj syn, který přišel na svět plánovanou sekcí. Mojí prioritou tentokrát bylo, aby po porodu nenastala žádná separace – částečně právě kvůli kojení. A tentokrát jsem věděla přesně, co dělat. V nosítku ho kojím od prvních týdnů a díky tomu přirozeně zapadl do našeho běžného života. V něčem je to až terapeutické – že to všechno můžu prožít znovu a tentokrát tak, aby ta zkušenost pro mě byla posilující.

Z podpůrných skupinek vím, že to není samozřejmost a tak jsem vděčná, že mi kojení není fyzicky nepříjemné. Naopak mi pomáhá zvládat nejrůznější situace a celé mateřství tak usnadňuje. Je to čas, kdy můžu odpočívat a přitom pečovat. 

Nevím, jestli to, že jsem dceru doteď neodstavila, je tím, že jsme si kojení na začátku musely tak vybojovat, nebo tím, že bych jí ráda dala prostor, aby si k jeho konci došla. Ale zatím to vypadá, že samoodstavu se jen tak nedočkám. 

A tak ho aktivně omezuju. A stejně jako začátky byly plné rozporů, tak jsou rozporuplné i jeho konce. Možná jde zase o společenské tlaky – o to, že to mám před rodiči ze školky potřebu tajit, o poznámky rodiny, že je na mě kvůli kojení moc „závislá“, nebo o to, že mi už někdy opravdu připadá dost velká na to, aby se pořád tak ráda kojila a že mi vlastně bohatě stačí kojit to menší dítě.

V každém případě mi přijde, že právě na kojení je vidět, jak silně dokáže společnost formovat i tak přirozenou součást rodičovství."

Terezka ,,Připravovala jsem se se svou dulou, prošla jsem si videa od mamily a pak konzultovala se Sebi (dulou). Protože došlo na indukovaný porod v 38tt, probrali jsme i scénáře, jak to pak může probíhat, včetně (nakonec reálné) separace v inkubátoru, takže jsem pár dní před porodem začala stimulovat bradavky a podařilo se mi odstrikat kolostrum, které jsem zamrazila a vezla do porodnice. Během prvních dvou dnů indukce, dokud to šlo, jsem dal odstrikavala a nosila do lednice na neonatologii. Sestry i lékařky mě podpořily (Bulovka) a když nakonec došlo na sekci a separaci, dostala dcera hned moje kolostrum a nepotřebovala dokrm. Podařilo se pak i přes třídenní separaci, kdy jsem mohla chodit jen v intervalech přikládat, rozjet snadno kojeni. Kojím dodnes (2,5)" Pokud byste i Vy rády přispěly svým příběhem a podpořily tak ostatní ženy, můžete mi svůj příběh zaslat na email johanahostak@gmail.com